Alfons Mucha ze Savannah alias John Dyer Baizley, druhdy také ústřední postava BARONESS, se připomíná svým dalším výtvarným počinem, což neznamená nic jiného, než že další kapela z tohoto jižanského města vydala svoji desku. Odhadnout její hudební obsah je asi stejně náročné, jako tipovat výsledek fotbalového zápasu, ve kterém je jedním ze soupeřů reprezentace San Marina. Ano, správně! Máme tady další nálož neotesaného metalového hoblování, další doplněk k již zavedeným savannahským pojmům jako KYLESA či právě BARONESS.
BLACK TUSK se však s pozicí těch vzadu smířit určitě nechtějí. Nebudou vás sice ohromovat barvitým zvukem či různými finesami, jak se o to snaží výše jmenovaní, ale zase o to větší metalovou flákotu vám hodí rovnou pod nos a bez zbytečných příloh. Základ mají všechny současné dřevorubecké partičky z tohoto jižanského města společný, ale přístup, ten je jiný. Tam, kde BARONESS zatáhnou za ruční brzdu a obhroublou kytarovou rubanici vyzdobí spoustou kudrlinek a tam, kde KYLESA na posledních nahrávkách zapojují hravost, BLACK TUSK naopak ještě zvýší obrátky někdy až do kritických hodnot. Především s těmi druhými jmenovanými je spojuje pevná konstrukce tvořená válcující a řezavou riffovou mašinerií, která si ani na nejmenší okamžik nehodlá situaci nijak komplikovat přehnanými technickými kousky.
Setkání s „Taste The Sin“ zřejmě nebude pro vyznavače současného amerického metalu bůhvíjak překvapivým zážitkem, pakliže za něj nepovažujeme zdrcující intenzitu, s jakou je mu předkládána muzika brázdící si to v dobře vyšlapaných kolejích. V tomto směru jižanům skutečně lze vyčíst jen máloco. Jejich muzika prostě šlape na sto procent. Nezdržuje se žádnými vyhrávkami zbytečně natahujícími stopáž desky, ani se nesnaží předstírat vlídnější tvář. 35 minut zdrcujícího nářezu, energické řízné hudby s patřičně silným a pozitivním nábojem. A do toho všeho přesně zapadající vokální party, ve kterých se doslova překřikují všichni tři členové této vypečené partičky. Neznějí sice tak účelně a kontrastně jako u KYLESA, ale zato o to více jako zběsilý křik maniaků prchajících z přísně střežené psychiatrické léčebny. Ani v této složce své tvorby nehodlají BLACK TUSK řešit jakékoliv serepetičky kolem.
Mám rád alba, která si na nic nehrají, nic neřeší a tohle všechno zvládají dělat s bravurou. „Taste The Sin“ je právě jedním takovým. Hoblovačka odehraná s maximálním nasazením, takříkajíc až na krev. Není to sice deska, o které by se mělo za pár let mluvit s nějakým přehnaným respektem, ale zase na druhou stranu, takový rázný a upřímný kopanec do prdele občas taky bodne. Nemyslíte?